Koně

Teplokrevní

Fríský kůň – Ačkoliv jsou frísové velice staré plemeno, hrozilo jim téměř vyhubení. Frísové byli známí již před naším letopočtem jako oblíbení koně ve válkách. Kolem roku 150 n.l. jsou zmínky o přítomnosti fríských koní v severní Anglii a Skotsku. Anglický spisovatel Anthony Dent je popisoval jako „staroanglické černé koně“, podobné shirským koním nebo fellským pony.

První písemné označení „fríský kůň“ pochází z roku 1544. Stále pokračuje obliba frísů jako válečných koní, někteří válečníci byli dokonce snadno rozpoznatelní už z dálky podle svého černého oře.

V 17. století byli frísové společně se španělskými koňmi populární jako koně pro vysokou drezuru. V té době získali oblibu také jako koně do zápřahu – karosiéři (stejně jako zdejší kladrubští koně).

Během 18. a 19. století se frísové koncentrovali pouze do Fríska. Bohatí farmáři jezdívali v typickém dvoukolovém vozíku – gigu – taženém párem fríských vraníků každou neděli do kostela.

Ke konci 19. století nastala vážná krize v chovu frísů. Potřeba těžkých plemen pro zemědělství vytlačila lehčí frísy na okraj zájmu. Zemědělci křížili své noblesní černé perly s těžkými chladnokrevnými plemeny. Vznikali koně sice těžcí, ale jinak nevzhlední. Naštěstí se 1.5.1879 skupinka nadšenců setkala v hospodě De Drie Romers ve fríském městečku Roordahuizum a založili Plemennou knihu – Het Friesch Paarden Stamboek.

Bohužel se oživení fríského plemene ukázalo jako téměř nemožné. Vliv chladnokrevných koní byl příliš silný a čistokrevné linie pomalu vymíraly. V roce 1913 zůstali pouze 3 starší plemenní hřebci. Tito tři hřebci nakonec založili hlavní linie, ze kterých pochází všichni současní moderní fríští koně. Ačkoliv se situace zdála katastrofická, nakonec se zázrakem podařilo fríské plemeno oživit. Velkou měrou se na záchraně podíleli sami koně – především jejich úžasný charakter, přizpůsobivost, inteligence, přátelská povaha a obrovská chuť do práce. Vždy během vývoje dodržovali chovatelé jednu hlavní podmínku – fríský kůn musí být černý, mít bohatou hřívu, ohon a rousy. Proto jsou frísové nezaměnitelní s jinými plemeny.

Okolo roku 1960 nastala druhá krize v chovu fríských koní – nástup mechanizace vytlačil frísy z polí a byli v podstatě nadbyteční. V roce 1965 bylo v plemenné knize zapsáno již pouze 500 klisen.

Ale znovu dokázali frísové svou neuvěřitelnou přizpůsobivost a z koní na pole se téměř přes noc stali koňmi pro volný čas zábavu. Jejich kvality a neopakovatelný charakter z nich činí koně vhodné i pro naprosté začátečníky, kteří nikdy mezi koňmi nevyrůstali. Zdroj www.CSFHO.eu

Český teplokrevník – Jak už jméno napovídá, vzniklo toto plemeno v Čechách a to již za dob Rakouska – Uherska. Základem jsou různé typypolokrevníků – Gidran, Nonius, Furioso, Przedswit. Pro zvýšení mohutnosti se koncem 19. století v chovu využili oldenburští a východofríští hřebci, po druhé světové válce se využili i trakénští, holštýnští, angličtí a hanoverští koně. Velký podíl na vyšlechtění českého teplokrevníka má hřebčín v Hostounia v Kladrubech. Plemenná kniha dovoluje využít v chovu i jiná plemena, například anglický plnokrevník, francouzský jezdecký kůň, arab, angloarab a další. Zajímavostí v chovu českých teplokrevníků jsou koně Kinských (více Kinský kůň).
Český teplokrevník je mohutný silný kůň se silnou kostrou. Hrubší hlava je úhledná a krk silný a široce nasazený na mohutný trup. Kohoutek je málo výrazný. Hřbet je široký a dlouhý stejně jako záď. Kopyta jsou většinou kvalitní, občas plochá. Hříva a ocas jsou velmi husté.
Český teplokrevník je poměrně dlouhověký, skromný, nenáročný a vytrvalý kůň. Také je velmi ovladatelný, ochotný a učenlivý. Právě kvůli svému temperamentu jsou tito koně využíváni pro všechny druhy jezdeckého sportu a to i včetně vozatajství. Může se však používat i k lehčí zemědělské a lesní práci.
Nejznámější a nejúspěšnější linií je linie Bystrý. Zakladatelem by hřebec 469, který se narodil v roce 1919. Tato linie se vyznačuje mohutností, kratším, méně vydatným chodem a strmější a kratší spěnkou. Jsou to hnědáci.

Chladnokrevní

Belgický kůň – je jedno z nejvýznamnějších plemen na světě. Toto plemeno znali již Římané.

Ve středověku se Belgičanovi říkalo Flanderský kůň. Od 50.let minulého století se uplatňoval i ve střední Evropě a má vydatný podíl na vzniku českého a moravského chladnokrevníka.

V Belgii byli tažní koně dlouho využíváni pro tahání těžkého dřeva. Dnes se účastní soutěží v tahání těžkých nákladů.

Tažný Belgický kůň utáhne saně s 20 lidma. Měří asi 16,2 až 17 pěstí, je to mohutný a velký kůň.

Od Belgického tažného koně existuje několik plemen jako například: malý a velký Belgický kůň. Který se používá k tahání saní na sněhu.

Brabantský kůň – Brabant je velmi staré plemeno. Patří mezi původní 3 rázy belgického koně. Byl ovlivněn spoustou dalších plemen tažných koní. Sám byl využit při šlechtění Shirských koní, Clydesdaleů a Suffolků. Ve 20. století počet brabantů klesl, avšak v Americe jsou velmi populární dodnes.
Povaha
Mají výjimečně ochotnou povahu, jsou silní a pracovití. Také jsou vytrvalí a učenliví.
Konstituce
Hlava je malá, krk je silný, dobře osvalený, plece jsou mohutné. Záď je kulatá, svalnatá, končetiny krátké a silné s řídkými rousy.
Stavbou těla patří mezi nejtěžší chladnokrevníky.
Srst je většinou ryzá, v kohoutku dorůstají 158 – 170 cm.
Využití
Dříve se hojně využívali v zemědělství, nástupem techniky však byli vytlačeni. Dnes se předvádí na přehlídkách a v soutěžích v tahu